Opatrně postupuji vpřed temnou chodbou. Odněkud se ozývá šílený řev. Srdce mi bláznivě tluče. Náhle se přede mnou vynořuje hrůzná kreatura. Tupě na mě zírá opuchlýma očima a namodralým jazykem si nedočkavě olizuje oslizlé pysky. Ztuhnu děsem. Zrůda po mně natahuje nechutné pařáty. Vzchopím se, odstrkávám kreaturu a dávám se do běhu. Dveře! Rychle je otevírám a vpadávám do místnosti. Do nosu mě udeří pach smrti. U stěny leží několik rakví. V rakvích se povalují umrlci v pokročilém stadiu rozkladu. Ve stropě je díra, z níž visí žebřík z lidských kostí. Šplhám po něm nahoru.
Stojím v rozlehlém sále. Uprostřed je na zemi křídou namalovaný pentagram. Ze sálu vede spousta východů na všechny světové strany. Namátkou jeden vybírám. Dříve, než k němu stačím dojít, propadá se mi země pod nohama a já letím do prázdna.
Ležím na podlaze z hrubě opracovaných kamenů. Ze všech stran se ke mně slézají červi, sbíhají kostlivci a slétají netopýři. V dálce zahlédnu světlo. Sbírám se ze země a nakopávám nejbližšího kostlivce do pánve. Utíkám směrem ke světlu. Sláva, východ!
"Bude to deset korun, pane!" upozorňuje mě seschlý mužík s obchodnickým výrazem ve tváři. Zašmátrám v kapse a podávám mu požadovanou minci.
"Přijďte zas, Dům hrůzy skrývá spousty překvapení pro každého! Viděl jste už Síň oběšenců? A co Obří oko? Nebo vás snad zajímá Ordinace šíleného doktora?" láká mě mužík.
"To určitě," ušklíbám se, "příště půjdu radši na kolotoče."
Znechuceně odcházím z pouti.
Na dobrou noc
autor: Roman
zpět na seznam zpět na kategorie |
ohodnoť povídku: |
|